Když se řekne Rusko, neznamená to pro našince obvykle bohatou kulturní historii, ale spíše nepříjemnou kapitolu dějin, kontroverzní mezinárodní politiku, KHL a vodku. Dva kluci z Prahy jsou přesvědčení o tom, že podobné generalizace jsou celkem k ničemu, a tak nahodili batohy na záda, dopili poslední české pivo a vyrazili se s Ruskem a Rusy seznámit osobně a hezky zblízka. 

Od střední jsem absolutně fascinovaný katastrofou jaderné elektrárny Černobyl a jeden z mých největších cestovatelských snů byl navštívit tohle mrazivé místo. Největší tragédie v dějinách musí podle mě „fascinovat“ každého. Když k tomu přidáte naši oblibu v navštěvování opuštěných míst, asi nikoho moc nepřekvapí, že bylo pouze otázkou času, kdy se na toto postapokalyptické místo vydáme.

Před nějakou dobou jsme odinstalovali naši první výstavu, která byla k vidění v prostoru galerie v Rock Café. Teď nám tu leží na stole skoro čtyřicet fotografií a už je na nich celkem slušná vrstva prachu. To nám přijde docela škoda, a tak jsme si řekli, že by bylo fajn je poslat mezi vás. Tedy pokud má někdo zájem.

Dnes večer vyrážíme opět na trip a už se nemůžeme dočkat, až se za pár hodin potkáme na Hlaváku a dáme si první pivo. Tentokrát letíme do Kazachstánu. Prostě jsme si jednoho lednového večera po několika pivech koupili za pár stovek letenky z Budapešti do Astany – takhle jednoduše vznikají plány na cestu. Co pak? To sami nevíme – náš plán je, že žádný plán nemáme. Máme jen zajištěné letenky zpět, a to od uzbecko-turkmenských hranic, takže se budeme toulat Kazachstánem a Uzbekistánem a pokusíme se stihnout zpáteční let.

Z Jerevanu vyrážím směrem do Náhorního Karabachu na sedadle Davidova prémiového Mercedesu C z roku 1991. I přes na auto ne úplně nízký věk a nájezd kolem milionu kilometrů je vůz (až na pár detailů) ve velmi dobrém stavu. Motor přede jako kotě a bez problémů frčí přes 150 km/h. Touto rychlostí nám cesta, především při průjezdu městečky a vesnicemi, utíká jak po másle.

A je to tu zas. Opět někam vyrážíme, opět je to vlakem a opět směr východ. S Vláďou jsme se tradičně u piva bavili kam pojedeme a zcela přirozeně jsme dospěli k tomu, že země bývalého Sovětského svazu nás oba lákají tak moc, že chceme jednou navštívit všechny. Vzhledem k tomu, že máme na trip jen pár dní, tak volba padla na asi nejuzavřenější stát evropy - Bělorusko. Stát ve kterém nepřetržitě od roku 1994 vládne pevnou a neotřesitelnou rukou jediný muž. Alexander Lukašenko. Potlačují se tu lidská práva i politická opozice a je zde jako v jediném ze států Evropy stále aplikován trest smrti. Od roku 1990 byla exekuce provedena podle odhadů u čtyř set osob. 

Vyrazili jsme vlakem z Prahy do Běloruska. Vzali jsme to přes Varšavu, město Brest, které leží kousek od polských hranic a pak do hlavního města Minsku. My jsme si to užili fakt dost a tohle je naše cesta ve třech a půl minutách.

Opuštěná urbex místa máme rádi a když se nám naskytne volná chvilka, rádi vyrazíme objevit něco nového. Dneska padla volba na Poldi Kladno.